O NÁS

Dobrý den vážení přátelé, kamarádi a příznivci sportu.

    Nejprve by jsme rádi poděkovali váženému panu trenéru Michalu Hruškovi, který nejenže léta páně 1976 založil tento oddíl a bez něhož by dodnes takovýto oddíl v našem městě nebyl, ale také se za každé situace o tento oddíl bil a jeho zásluhou přežil až do dnešních dnů a je v takové podobě, v jaké ho dnes známe.

 Jak to vlastně začalo. Během roku 1976 se Litvínovský Dům pionýrů a mládeže obrátil na pana Michala Hrušku, který již kdysi v minulosti vedl oddíl juda s žádostí, jestli by nemohl vést nový zájmový kroužek - oddíl juda .
 Ten, po menším váhání, souhlasil, a tak se stalo, že v září roku 1976 se sešlo v tělocvičně 1. základní školy v Litvínově několik dětí na své první tréninky pod vedením pana Michala Hrušky.

 Začátky byly těžké, tak jako každý začátek, ale již za několik měsíců se dostavili první výsledky a to v podobě sladkých vítězství i trpkých proher v bojích na tatami.

 V těchto začátcích byli v Československu převážně oddíly juda a karate, které měli v té době svůj společný svaz, který se samozřejmě za několik let rozdělil. Tento svaz se mohl pochlubit třetí největší členskou základnou vČeskoslovensku.

Již od počátku našeho oddílu nás neustále pronásledoval přízrak v podobě tělocvičny. Nevím jestli nás džudisty lidé nemají rádi, ale vím jistě, že jsme si občas připadali jako štvanci. Když už jsme si mysleli, že máme tělocvičnu alespoň na sto let, přišel vždy nějaký důvod, který naše naděje rozdrtil. Jednou to byli peníze, podruhé zase neochota a nepřejícnost lidí. Nakonec zásluhou některých lidí se tento problém vždy zdárně vyřešil.

 Ale vraťme se zpátky k judu a judistům. Judisté přicházeli a odcházeli tak jako všude na světě a léta ubíhala. Mezitím se pozice našeho oddílu na bitevním poli upevnila a dá se říci, že oddíl Litvínova už nikdo nepřehlížel.
Zároveň se vřadách objevili dobří judisté, které pan trenér dovedl k velmi sladkým vítězstvím. Samozřejmě ne každý má dar od přírody být dobrým judistou, ale pílí a vytrvalostí se i tak může každý tím dobrým judistou stát.
 V průběhu let jsme se stěhovali z tělocvičny do tělocvičny. První tělocvična byla na 1. ZŠ, odtud nás vykázali údajně, že se neumíme chovat. Potom jsme byli v tělocvičně ve škole u Bílého sloupu. Odtud nás také z nějakých příčin vyhostili. K této tělocvičně snad jen podotknu, že po osmi letech jsme dostali své první tatami, které se do ní nějak nevešlo, asi tak byla velká.
 Další naší zastávkou bylo, dá se říci, po rozdvojení oddílu, janovská zvláštní škola a litvínovský Dům pionýrů a mládeže. Větší judisté chodili do Janova a my menší jsme chodili do domu pionýrů. Poté jsme se dostali na janovskou základní školu, kde byli dvě krásné velké tělocvičny. V této době náš oddíl zaznamenal svůj pravděpodobně největší rozmach, co se týče stálých členů a úspěchů. Odtud jsme však museli také odejít a to o něco níže do sportovní haly Baníku Kopisty v Janově.
 Jak šel čas přiběhl rok 1989 a v tomto roce jsme trénovali stále pod hlavičkou Domu pionýrů a mládeže v Litvínově. Jak ale všichni dobře ví, tímto rokem začalo docházet v našem státě ke spoustě změnám, které se nevyhnuli ani našemu oddílu.
 Na přelomu roku 1989 a 90 se Dům pionýrů a mládeže přejmenoval na Dům dětí a mládeže. Toto byla pro nás dá se říci nevýznamná událost. Mnohem významnější pro nás byla ale skutečnost, že pan trenér Michal Hruška vážně onemocněl. Jeho nemoc mu nedovolovala chodit na tréninky a jiný trenér nebyl.
 S naším oddílem to vypadalo bledě. Nebyl, kdo by nás trénoval, a ani nikomu zás nebylo ještě 18 let, aby mohl nést zodpovědnost za všechny děti. Snad štěstím bylo, že jeden tatínek dvou malých judistů navštěvoval tréninky již od září roku 1987 a vzal si toto břímě na svá bedra, a pravidelně docházel.
 Tehdy jsme společnými silami přímo na místě bez přípravy skládali trénink. Nebylo to jednoduché. Naše tréninky se skládali z opakování toho, co jsme již uměli a hlavně ze sportovních her, které nám dávali alespoň trochu kondice.

 Horko těžko jsme dokončili školní rok a pan trenér byl stále nemocný. Zánik oddílu se nedal ničím zastavit. Nebyl, kdo by trénoval a nebyl, kdo by měl zodpovědnost za děti. Je to tak - oddíl včervnu roku 1990 přestal existovat.

 Zůstali však čtyři judisté, kteří chtěli trénovat a proto jim nezbylo nic jiného, než přejít do jiného oddílu, kde začali opět tvrdě trénovat. A kromě nich zůstal jeden člověk, ve kterém rostl vztek a zoufalství nad osudem oddílu juda a zároveň touha znovu tento oddíl vzkřísit a postavit na nohy. Byl to pan trenér Michal Hruška, který byl ještě stále nemocen a vězněn na lůžku.
 Blížil se konec školního roku 1990/91 a pan trenér se začal uzdravovat a jeho vztek a zoufalství se měnili v sílu a vytrvalost. Koncem tohoto školního roku končila činnost Domu dětí a mládeže a jako první starost pana trenéra byla jak zajistit budoucnost novému oddílu juda. Proto velice rychle začal přípravy pro spojení tří oddílů a vzniku nové organizace, která by měla nad naším oddílem ochrannou ruku. Zároveň však vyvstal problém s tělocvičnou, protože majitel haly, ve které jsme dříve trénovali, chtěl za pronájem hříšné peníze. Díky některým lidem, kteří chtěli udělat něco pro děti, se nakonec všechny problémy vyřešili a tak 19.6.1991 vznikla Tělovýchovná jednota Litvínov se třemi oddíly juda, aikida a turistiky, která dostala od města Litvínov k dispozici tělocvičnu na 1. ZŠ v Litvínově.
 S oddílem juda to však zdaleka nevypadalo tak růžově a k obnovení činnosti chybělo ještě spousta práce.
Pan trenér však neváhal a souběžně s hledáním východiska z problému zrušení našeho patrona Domu dětí a mládeže, počal oživovat zaniklý oddíl. Vzal tužku a papír a všechny bývalé členy oddílu vyzval k opětovnému trénování. Někteří přišli, některým už se dřít nechtělo. Nakonec to dopadlo celkem skvěle a v září 1991 se nás sešlo pětatřicet, aby jsme pokračovali tam, kde jsme skončili.
 Jak už jsem ale řekl, bylo to dost těžké, především pro pana trenéra. Po zákeřné nemoci již nemohl trénovat tak, jak by si asi představoval a tak mu nezbývalo nic jiného, než začít připravovat nové trenéry. Přes všechny problémy se však oddíl dostal zpátky do skvělé kondice. A znovu se začali ze závodů vozit medaile.
 Jak šel čas a oddílu se dařilo celkem dobře, vyvstal opět náš starý známý problém. Tož problém říkající si tělocvična. A tak se stalo, že 13.6.1995 jsme se opět stěhovali. A zároveň jsme uzavřeli sňatek se soukromou sportovní školou v Litvínově………….